Byl jsem domluvenej s Morem, že se srazíme na Ostrčilově za pět tři. Dorazil jsem asi o dvě minuty dřív a už tam s Lenkou čekal. Vyrazili jsme tedy všichni směrem na Albertov a nebyli jsme sami. Okolo šlo poměrně dost lidí až jsem se divil, jestli jdou opravdu všichni tam kam my. Už od začátku Albertova se dav začal víc kondenzovat, ale došli jsme až za Purkyňův ústav a zůstali jsme v horní části Albertova. Stálo zde pódium, na kterém se střídala hudba a slovo. Vzhledem k naší vzdálenosti nebylo ovšem slovo příliš zřetlené s výjimkou “dopisu KSČM”.
Když jsem tam tak stál, tak jsem si úplně nejd59v všiml opravdu veliké koncentrace televizních kamer a reportérů dělajících rozhovory. To ovšem nebylo nijak překvapivé ani podstatné. Zajímavější bylo další zjištění. Bylo zde totiž také velké množství transparentů a to větčinou velice rozdílných. Tento pochod se totiž různé skupiny a jednotlivci rozhodli spojit i s něčím víc než pouhou připomínkou historické události či uctění ideálu svobody a demokracie. Rozhodl jsem se, že bude stát za to jich pár posbírat a tak jsem se do toho dal a fotil jak to šlo.
(upozorňuji, že fotografie zde nejsou jako propagace mých názorů, ale jako dokumentace události, tak je prosím nekomentujte s tím, že s uvedenými nápisy nesouhlasíte – ohledně toho se obracejte na autory napisů)
Všiml jsem si, že jeden z transparentů žádal i nový světový řad. Byl tištěný a psaný anglicky. Zdá se, že jsou tu snad opravdu všechny možné názorové skupiny. Mor pořád mrmlal něco o Paroubkovi a pak dodoal, že tu ještě chybí odpůrci Radaru. Je to pravda, ti nám tu ještě chyběli.
Po proslovech a nějaké té hudbě se dav vydal na pochod. Vzhledem k tomu, že se tak konec octl na začátku a začátek na konci, tak došlo k velkému stěhování národů – hlavně těch s velkými transparenty, protože ti chtěli být vždy v čele.
Cesta pokračovala dál známou trasou za poklidného a nerušeného tempa. Vždy jen došlo k drobným zpomalením, když byl dav nucen se prosoukat menším otvorem (jako je brána na Vyšehrad anebo začátek Trojické). U začátku Trojické jsme mimo jiné dohnali velikou českou vlajku nesenou davem doslova na svých hlavách, armádní trabant a “alegorický vůz” kostlivce, který, jak jsem usoudil, symbolizoval kostlivce.
U rotundy sv. Martina jsme narazili na zajímavou etudu. Na chůdách zde stál muž s vousem a zmijovkou a do megafonu povídal o Johnu Bokovi a o výorku (“Lidi, nebuďte srabi!”) jež měl pronést na těcho místech. Oba jsme se s Morem shodli na tom, že i když má megoafon, tak mluví sotva tak hlasitě jako John Bok normálně. V té chvíli mne tohle vystoupení trochu zmátlo, ale později jsem nabyl dojmu, že to byla připravená součást tohoto pochodu. U tančícího domu jsme totiž narazili na podobnou věc, tentokrát věnovanou Olze Havlové. Opět zde figurovaly chůdy a zmijovka, avšak zde se vypouštěla ona tzv. “thajská létající lucerna”. Řeknu vám, zajímavá věcička.
Na nábřeží jsme také procházeli okolo stojících tramavají. Hodně lidí z nich nám mávalo. Ostatní asi čekali než budou moct konečně jet dál. Když jsem se ohlédl a viděl, že konec davu nevidím, tak jsem si řekl, že si asi ještě počkají. Celkem mne dost překvapilo kolik lidí dorazilo. Doma jsem se na internetu dočetl, že asi 6000, ale když jsem tam byl tak bych klidně řekl i 10000.
Když šel průvod ulicemi (hlavně od železničního mostu na nábřeží), tak jsem se koukal po okolních domech a hodně lidí stálo v oknech a koukalo se na záplavu lidí na ulici. Mor k tomu poznamenal: “Windisch-Grätzovou stálo tohle koukání z okna život.” “Lidi se holt nikdy nepoučej.” “Pak to zas přieslo pořádný problémy Čechům.” “Lidi se holt nikdy nepoučej.” A navázal vyprávěním o kamarádovi, kterej prý bydlel u vnučky Windisch-Grätze.
Na závěr byl i “pád železné opony”. Stáli jsme na křižovatce Národní (Cimrmanovi) třídy a Karolíny světlé, takže toho moc viděl nebylo
Když jsme dorazili do cíle, tak jsem byli poměrne vzdáleni čelu průvodu. Nejdříve zde pustili, snad autentický záznam, kdy nám jakýsi příslušník doporučoval “Občané rozejděte se v zájmu zachování pořádku. Ti, kdo zde zůstanou bude trestně stíhání.” Jeho hlas byl místy přehlušen cinkotem klíčů a pískotem. Došlo k symbolickému pádu železné opony, ze kterého jsme viděli jen jakousi ohňostrojovou show a pak Dan Bárta zazpíval českou a slovenskou hymnou. Tohle bylo poprvé, co jsem při nějaké oficiální příležitosti zpíval slovenskou hymnu. Když začal koncert, tak jsme se postraními uličkami vytratili. 17. listopad má mnoho v sobě.
