Hlavní zaměření jsou dvě – „sotft skills“ a „lifehacking“. Oboje je shrnuji pod jednoduchý pojem – zaměření na člověka. V dnešní době se člověk spoléhá pořád na něco mimo sebe. Když chce zhubnout, tak si koupít nějakej stroj. Když chce být organizovanej koupí si hromadu šuplíků anebo nějakej program atd. Nakonec to ale zase skončí ve straých kolejích. Vždycky je totiž potřeba změnit nejdřív sebe sama a až pak něco měnit i okolo sebe. Tohle by mělo být jednotící téma mého nového blogu.

Uvidíme jak dlouho mi to vydrží BTW vtip je z Pearls before swine. Můj oblíbený webcomic.

UPDATE: Teď mne napadlo, že bych měl spíš vytvořit blog o něčem jiném Měl bych někdy přestat mít nápady a začít něco dělat

Teď je doba, kdy se hodně blogů ohlíží za uplynulým rokem. Ohlednutí za rokem s Facebookem zní ale i tak trochu uhozeně a proto dovolte, abych to trochu vysvětlil. Nejde totiž o sumarizování na konci roku, ale shodou okolností to bude právě rok, co jsem se začal aktivně zaobírat Facebookem.

Na Facebooku jsem asi 2 roky, ale relativně dlouhou dobu můj účet ležel ladem a taky jsem ho několikrát deaktivoval. O Vánocích 2008 jsem se ale trochu nudil a rozhodl se, že to zkusím na FB trochu víc rozjet. Od té doby se FB stal více méně stabilní součástí mého života. Někdy tam sice nepřispívám každý den, někdy jsem tam hodně aktivní, ale už je pro mne samozřejmostí třeba jako e-mail. Dlouho jsem ale zápasil s otázkou: „Proč vůbec ten fejsbuk mám?“

Pro někoho je FB způsobem jak získávat na internetu přátele pro někoho je to způsob marketingu atd. Z tohoto nenápadného faktu se odvíjí celá řada dalších věcí. Tato otázka mne začala trápit hlavně ve chvíli, kdy jsem zjistil, že moji přátelé netvoří nějakou konzistentní skupinu: jsou tam bývalí spolužáci, současní i minulý kolegové z práce a lidé, na které jsem narazil při různých příležitostech. Když jsem si toto uvědomil, tak mi bylo jasné, že si budu muset určit nějaké facebookové zásady, aby se mi to nepomotalo a pak bych se v tom mohl ztratit a mohl bych dopadnout třeba takhle. Navíc jsou zde všechny možné další faktory, kromě heterodoxnosti přátel, jako je bezpečnost, praktičnost, ohleduplnost (protože „žít“ na FB má podobná úskalí jako život mezi lidmi a někdo si to neuvědomuje) atd. Takže tady jsou pravidla, která jsem si pro sebe udělal:

1. Přídávat si jen lidi, se kterými jsem byl alespoň v hospodě/kavárně/čajovně. – Pokud seznam přátel přeroste určité meze, tak se v tom člověk ztratí a zároveň příjde o možnost dávat na FB osobnější věci (viz ovšem další bod). Jako zcela veřejnou záležitost chápu Twitter.
2. Nespoléhat na 100% soukromí, tzn. dávat na FB jen to, co bych i jinak uveřejnil na webu. – Facebook teď sice vylepšil nastavení soukromí a všelijak se snaží o bezpečnost obsahu, to ale neznamená, že by se nikdy nikomu nepodařilo FB hacknout (jako se třeba teď stalo twitteru anebo u nás na libimseti.cz). Je jasné, že bych si asi neudělal web, kde bych za každou cenu psal své oblíbené filmy atd., ale když by mi teď někdo hacknul FB účet, tak vím, že mne zde uvedenými informacemi neohrozí. Jsou lidé, kteří tam mají svou adresu, e-mail, tel. číslo a datum narození a to již může stačit ke krádeži identity.
3. Nestávat se fanouškem nesmyslů a nevrhat se do kvízů. – Kvízy jsou skoro mor facebooku. Zabírají místo na profilu a všichni vaši kamarádi vidí vysledky. Když si takhle nědko udělá 10 kvízů v řadě, tak to už pekně zamává s Live Feedem. Já osobně nemám rád, když takhle někdo tapetuje (ale zas bych ho kvůli tomu nevyškrtl z přátel jako někteří) a tak to taky nědělám. Většina těch kvízů je stejně dost nesmyslná a jejich výsledky nevytvářejí na profilu seriózní dojem. Podobně se to má s fanouškovstvím věcí jako „Pozdní vstávání“, „Odpor k učení“ atd. Mám pocit, že toto trochu míji původní účel této funkce a člověk si tak rychle zabordelí profil. Když fanouškem tak nějakého produktu, osobnosti atd. Mimé jiné věřím, že tahle funkce může často pomoct, když nevíte, co koupit kamarádovi k narozeninám.
4. Kontrolovat nastavení práv pro aplikace. – FB obsahuje nepřeberné množství aplikací a stejné množství by do něj rádo přistupovalo z vnějšku. Na jedné straně to může představovat bezpečnostní riziko (i když se zatím pokud vim, nikdy nic nestalo) a hlavně na druhé straně pak aplikace pořád otravují. Proto je dobré jim smazat práva jakmile je člověk přestane používat.
5. Psát statusy s ohledem na to, co může zajímat ostatní. – Tohle neznamená psát to, co ostatní chtějí (to by byla blbost ), ale všichni známe „tapetáře“, kteří tam píší i to, že jdou právě na záchod a že jdou ze záchodu atd. To opravdu není moc relevantní pro nikoho. Další skupina lidí má v oblibě psát „šifrované“ statusy, které jsou často srozumitelné jen jim samotným, (mám pocit, že tak často činí v nějakém silném emočním pohnutí) – to podle mého názoru také nemá valný smysl (i když jsem to dřív taky párkrát udělal )
6. Nikdy nenahrávat kompromitující fotky. – Tohle souvisí s bodem 2. Samozřejmě, že nenahrávám svoje kompromitující fotky, ale nikdy ani kamarádů. Nikoho asi úplně nepotěší, když se z ničeho nic na jeho profilu objeví fotky jak se včera ožral. Nehledě na to, že pokud je fotka navíc svým způsobem vtipná a vaši kamarádi vypečení, tak může za chvíli začít kolovat internetem. Nic takového bych nechtěl nikomu způsobit a proto takové fotky nikdy nenahrávám.
7. Komentovat a psát pozitivně a s ohledem. – Debatovat na internetu znamená vždycky prohrát. Proto pokud s něčím nesouhlasím, tak si to nechám pro sebe.  Věřím, že kadžý má právo na svůj názor a já nejsem žádná policajt, abych musel všude okolo chodit a rozmlouvat lidem jejich názory. Tento bod se vztahuje i na psaní na zeď. Nikdy nepíšu nic, co by mohlo dotyčného v očích jeho přátel ponížit nebo urazit či kompromitovat, třeba „Ty ses včera pořádně zprasil“ apod. Jestli chci, tak mu to můžu napsat mailem anebo přes IM. Snažím se na zeď psát hlavně ve chvíli, kdy má dotyčný/á narozeniny a to i když už jsem přál třeba osobně. Zatím ale poměrně často zapomínám Snad to ale budu brzy dodržovat lépe.
8. Nepoužívat Facebook zprávy, pokud to jde. – Zprávy na FB jsou zde asi proto, aby bylo možné kontaktovat i uživatele, kteří mají skrytý e-mail. Po pravdě řečno, ale nemá moc cenu svůj e-mail skrývat. Můj vysí na všech možných místech všech možných webů, kde jsem se kdy registroval a tak nechápu proč bych ho měl zrovna zde schovávat. Snažím se mít jeden inbox pro zprávy a už jsem se dostal do komplikované situaci, kdy jsem s jedním člověkem komunikoval zároveň na FB a zároveň mailem. Takže mail má teď vždy přednost (nehledě na to, že v mnoho zaměstnavatelů blokuje FB, ale většinou ne soukromý mail).
9. FB je ale dobrá platforma pro udržování vztahů, ale FB pro mne není virtuální protiklad normální mezilidských vztahů. – Tento bod souvisí do značné míry s většinou ostatních. I když se FB tváří, že všechno tam je čistě mezi vámi a přáteli, tak spoustu věcí vidí i přátelé vašich přátel a to už může být ohromné číslo. Takže to, co bych řekl přátelům při osobním setkání bych na FB nedal. Navíc, jak je už zřejmé z bodu 1, nikdy na FB nehledám nové přítelé – seznamuju se osobně, protože lidi vždycky byli a jsou osobnostmi a ne profily na FB.Je ale nutno dodat, že FB má svůj dobrý smysl (jinak by tam asi tolik lidí nebylo). Dává totiž možnost být svým způsobem v kontaktu i s lidmi, se kterými se už dlouho neviděl anebo je teď z různých důvodů nemůže vídat. Zároveň umožňuje snadné sdílenís lidmi, se kterými se vídáte – když jdu na nějakou akci tak si za chvíli můžu na FB prohlídnout fotky a pokecat si o nich a nemusím čekat až se všichni sejdeme a přineseme fotoalbum. Také vždycky, když zahlédnu jakýkoli status apod., který se mi líbí anebo mám k němu co říct, tak komentuju co to dá
10. Držet se na úzdě. – FB se můžu stát černou dírou, ve které mizí hromada drahoceného času, takže si vždycky připomínám, že jsou také důležitější věci a snažím se nekontrolovat FB každých pět minut.

Tahle pravidla nejsou možná úplně nejlépe strukturovaná, ale jsou dělaná tak, abych si snadno u každého uvědomil o co jde. Mám pocit, že díky nim se vyvaruji většiny nevydařeností, které mohou lidi díky sociálním sítím postihnout. Neříkám ale, že musí platit pro každého – každý chápe FB jako něco trochu jiného a takto ho beru zatím já.

* * *

Po střeše chodí
tichý a bledý měsíc.
Do okna koukl
tak přerušil proud řeči,
nad čajem, z úst Bašóa.

* * *

Hle, procitnutí.
Temný strop, v koutku oka
jiný svět zmírá.
Utkaný naší myslí,
jako tma okolo mne.

Když jsem tam tak stál, tak jsem si úplně nejd59v všiml opravdu veliké koncentrace televizních kamer a reportérů dělajících rozhovory. To ovšem nebylo nijak překvapivé ani podstatné. Zajímavější bylo další zjištění. Bylo zde totiž také velké množství transparentů a to větčinou velice rozdílných. Tento pochod se totiž různé skupiny a jednotlivci rozhodli spojit i s něčím víc než pouhou připomínkou historické události či uctění ideálu svobody a demokracie. Rozhodl jsem se, že bude stát za to jich pár posbírat a tak jsem se do toho dal a fotil jak to šlo.

(upozorňuji, že fotografie zde nejsou jako propagace mých názorů, ale jako dokumentace události, tak je prosím nekomentujte s tím, že s uvedenými nápisy nesouhlasíte – ohledně toho se obracejte na autory napisů)

Všiml jsem si, že jeden z transparentů žádal i nový světový řad. Byl tištěný a psaný anglicky. Zdá se, že jsou tu snad opravdu všechny možné názorové skupiny. Mor pořád mrmlal něco o Paroubkovi a pak dodoal, že tu ještě chybí odpůrci Radaru. Je to pravda, ti nám tu ještě chyběli.

Po proslovech a nějaké té hudbě se dav vydal na pochod. Vzhledem k tomu, že se tak konec octl na začátku a začátek na konci, tak došlo k velkému stěhování národů – hlavně těch s velkými transparenty, protože ti chtěli být vždy v čele.

Cesta pokračovala dál známou trasou za poklidného a nerušeného tempa. Vždy jen došlo k drobným zpomalením, když byl dav nucen se prosoukat menším otvorem (jako je brána na Vyšehrad anebo začátek Trojické). U začátku Trojické jsme mimo jiné dohnali velikou českou vlajku nesenou davem doslova na svých hlavách, armádní trabant a „alegorický vůz“ kostlivce, který, jak jsem usoudil, symbolizoval kostlivce.

U rotundy sv. Martina jsme narazili na zajímavou etudu. Na chůdách zde stál muž s vousem a zmijovkou a do megafonu povídal o Johnu Bokovi a o výorku („Lidi, nebuďte srabi!“) jež měl pronést na těcho místech. Oba jsme se s Morem shodli na tom, že i když má megoafon, tak mluví sotva tak hlasitě jako John Bok normálně. V té chvíli mne tohle vystoupení trochu zmátlo, ale později jsem nabyl dojmu, že to byla připravená součást tohoto pochodu. U tančícího domu jsme totiž narazili na podobnou věc, tentokrát věnovanou Olze Havlové. Opět zde figurovaly chůdy a zmijovka, avšak zde se vypouštěla ona tzv. „thajská létající lucerna“. Řeknu vám, zajímavá věcička.

Na nábřeží jsme také procházeli okolo stojících tramavají. Hodně lidí z nich nám mávalo. Ostatní asi čekali než budou moct konečně jet dál. Když jsem se ohlédl a viděl, že konec davu nevidím, tak jsem si řekl, že si asi ještě počkají. Celkem mne dost překvapilo kolik lidí dorazilo. Doma jsem se na internetu dočetl, že asi 6000, ale když jsem tam byl tak bych klidně řekl i 10000.

Když šel průvod ulicemi (hlavně od železničního mostu na nábřeží), tak jsem se koukal po okolních domech a hodně lidí stálo v oknech a koukalo se na záplavu lidí na ulici. Mor k tomu poznamenal: „Windisch-Grätzovou stálo tohle koukání z okna život.“ „Lidi se holt nikdy nepoučej.“ „Pak to zas přieslo pořádný problémy Čechům.“ „Lidi se holt nikdy nepoučej.“ A navázal vyprávěním o kamarádovi, kterej prý bydlel u vnučky Windisch-Grätze.
Na závěr byl i „pád železné opony“. Stáli jsme na křižovatce Národní (Cimrmanovi) třídy a Karolíny světlé, takže toho moc viděl nebylo

Když jsme dorazili do cíle, tak jsem byli poměrne vzdáleni čelu průvodu. Nejdříve zde pustili, snad autentický záznam, kdy nám jakýsi příslušník doporučoval „Občané rozejděte se v zájmu zachování pořádku. Ti, kdo zde zůstanou bude trestně stíhání.“ Jeho hlas byl místy přehlušen cinkotem klíčů a pískotem. Došlo k symbolickému pádu železné opony, ze kterého jsme viděli jen jakousi ohňostrojovou show a pak Dan Bárta zazpíval českou a slovenskou hymnou. Tohle bylo poprvé, co jsem při nějaké oficiální příležitosti zpíval slovenskou hymnu. Když začal koncert, tak jsme se postraními uličkami vytratili. 17. listopad má mnoho v sobě.

skála, jež sama ční všem navzdory
síla, která proti sama sobě stojí
bolest, která s ní se večně pojí
a všude jenom plytké rozpory

sám za sebe a ze sebe chtít stát
nechce sílu a nechce ani dovahu
jen pro bolest dát všechnu svoji námahu
jít bez toho za čím se lidé budou hnát

každý krok je slz až po okraj plný
každé dobré slovo něčí srdce raní
kamkoli jdu jen samé utrpení
a ja prý přidat mám pro vlastní potěšení

Z Prázdné hory jsou plné větru a deště, antologie básní korejských zenovýych mistrů (př. I. M. Gruberová). DharmaGaia, Praha 2002, str. 85.

Z Masnavíje ma’naví
In: Hledání pravdy a krásy, Antaologie perské literatury (ed. J. Bečka). DharmaGaia, Praha 2005, str. 101